Motto: "Člověka limituje jen jeho fantazie."

Září 2012

Amerika obrazem III.

28. září 2012 v 2:56 | Nady |  Z cest
Neděle, 2. týden
Dneska jdeme do zoo. Protože Uday minule platil majlant za metro, odmítá jet znovu veřejnou dopravou. Jedeme tedy autem. Dle předpokladu je to mrhání časem a benzínem. Půl hodiny navíc trávíme ještě hledáním místa na parkování. U vjezdu na parkoviště je vyvěšena cedule o uzavření pavilonu pand. Paráda, jediné opravdu zajímavé zvíře... Zoo je ve Washingtonu zdarma, takže je v ní adekvátně narváno. Přestože není nijak zvlášť vedro, naopak je poměrně příjemně, zvířata jsou poměrně silně letargická. Mnohá pak nejsou k vidění vůbec. Jsem opravdu ráda, že se tu neplatí vstup, protože bych byla nejen zklamaná ale i naštvaná.

Na webu washingtonské zoo zaujme pavilon nazvaný "Thinking tank". Při naší návštěvě byli bohužel v akci jen mravenci.

Dále jsme navštívili pavilon plazů. Ten byl fajn, byla výzva dané zvířátko vůbec najít :))

Občas bylo těžké poznat, jestli jsou vůbec živá.

A některá nebyla zrovna dobře naladěna.

Poté jsme se vydali přes pavilon velkých primátů, který byl spíše smutný než cokoli jiného, pavilon malých primátů,... no znáte to. Amazonský pavilon byl zajímavý.

Jediná zvářata, která byla pořádně k vidění, byli lvi. Jako správní králové se vystavovali na odiv a pózovali fotografům.

Ale netuším, proč je měli oddělené od lvic. Asi nestojí o lvíčata...

Toliko zoo ve Washingtonu.
Panda porodila v noci toho dne, kdy jsme tam byli. Mládě ale bohužel nepřežilo déle než dva týdny.

Krátce z US, týden no. 2

24. září 2012 v 2:28 | Nady |  Z cest
Pondělí, 2. týden
Obuju nové boty a frčím do labu. Ještě než tam dojdu, zjišťuju, že mě boty pěkně dřou. Nové boty, jak jinak. Sice bych to od tenisek nečekala, ale co nadělám. Po příchodu do labu preventivně zalepuju paty.

Úterý, 2. týden
Dopoledne mám kurz bezpečnosti práce v laboratoři s následným testem. Mám z toho trochu vítr, obávám se nedostatků mé angličtiny. Chvíli bloudím po areálu, ačkoli jsem si včera vytiskla mapu areálu. Mohla by být trochu podrobnější. Nakonec vše najdu včas. Tříhodinovou přednášku má sympatická paní. Když ale povídá už třetí historku ze své praxe, přestává být sympatická. Málokdo tam chce sedět déle než je nutné.

Historek je nakonec přinejmenším deset, prodlužují přednášku o dobrou hodinu. Leč, prý taková forma prodlužuje dobu, kdy si to člověk pamatuje. Přichází na řadu test. Má asi 20 otázek a je nutné ho napsat na 75%. U dvou otázek si nejsem jistá, tři nechápu a dvěma nerozumím. Prostě bych tam dala ještě jinou možnost, než se nabízí. Nakonec odpovím na všechny dle svého nejlepšího vědomí a svědomí.

Vracím se bleskurychle do labu, už na mě určitě čekají s obědem. Ozývají se paty. Silně. Zalapené, nezalepené, kontaktní plocha je příliš velká. Než dorazím do labu, jeden puchýř praskne. Na druhý potřebuju dvě náplasti, je prostě mega.

Na večer tajně plánuju palačinky. Indové pořád zvědavě okukují, co to je a jak se to dělá atd. U nich mají taky palačinky, ale jiné. Křupavé. Všichni jsou mile překvapeni, protože s ničím nepočítali. Děláme s Petrem revizi v druhé lednici - je tam spousta upotřebitelných věcí, ke kterým se nikdo nehlásí. Například dvě sklenice kompotu a hroznové želé. Ideální na palačinky.

Chybí jen tvaroh a šlehačka. Třeba někdy příště. Ukazuje se, že hroznové želé chutná jako borůvková marmeláda. Jak je to možné netuším, ale je to dobré :)

Středa, 2. týden
Do práce jdu v sandálech, přezouvám se až po příchodu. Paty samozřejmě důkladně zalepuju. Posílají mě na druhou stranu areálu pro zatoulaný balíček. Taky to mohli říct, než jsem se přezula! Už v půlce cesty zjišťuju, že jsem se měla přezout. Po zbytek cesty se snažím paty šetřit, chodím po špičkách a vypadám jako cvok. Když se asi po půl hodině dostanu zpět, boty jsou okamžitě dolů a hážu je do kouta. Nohy už mám ale totálně dorasované.

Čtvrtek, 2. týden
Hurááá, mám certifikát z laboratorní bezpečnosti! Mé obavy se nenaplnily a má angličtina zřejmě není tak mizerná, jak to místy vypadá. O něco později přichází ještě e-mail se správnými odpověďmi na otázky, ve kterých se nejčastěji chybovalo. Překvapuju sama sebe, všechny jsem měla dobře.

Sobota, 2. týden
Vstávám kolem poledne. Už nevím, kdo mě to vzbudil. Stejně na dnešek není žádný domluvený program. (V pátek večer byla nějaká socializační akce. Nejsem si jistá, která to byla, protože obvykle v pátek nějaká byla. Mám ale tušení, že to byla ta, kde jsem se v hospodě děsně pohádala [s jiným Čechem a jak jinak než o pěkné kravině], naštvaně z ní odešla. Sama. Petr mě sice chtěl hned doběhnout, ale pro něj překvapivě jsem si vybrala jinou cestu domů. Výsledkem byl asi půl hodinový pobyt na schodech před domem ve dvě ráno se středně těžkým záchvatem typu "home-sick" [a to jsem tu teprve necelé tři týdny..]. Následkem pak lehká ranní morální kocovinka.)

Amerika obrazem II.

22. září 2012 v 16:59 | Nady |  Z cest
Neděle, 1. týden
Na dnešek je naplánována vycházka po Washingtonu. Konečně :) Jedeme pár stanic metrem na Dupont circle a dále už se vydáváme pěšky. Kolem Bílého domu, s Capitolem před námi. První zastávkou je Stará budova pošty. Aktuálně v jejím přízemí sídlí spousta fastfoodových krámků a několik stánků s upomínkovými předměty.


Budova je moc pěkná, zachovalá. Vlají na ní hned 4 vlajky. Dovnitř se lze dostat jen přes skenery, ale zase na druhou stranu zde není žádné vstupné. Proč tam vlastně jdeme? Míříme nahoru, na věž. Je to aktuálně nejvyšší místo ve Washingtonu, kam lze vystoupat, protože Monument je už nějaký pátek zavřený. Výhled shora je opravdu krásný.


Některá okna jsou jen mřížovaná, některá mají plexisklo. Upatlané, pochopitelně. Takže mříže jsou velmi dobré řešení. Navíc se zboku dá krásně fotit bez interferencí s fleky na skle. Shora je vidět ledacos. Například domy se zahrádkami na střechách a balkonech. Těch je požehnaně.


Pokračujeme kolem Monumentu k Lincolnovu památníku. Kolem jsou k vidění budovy nudné i zajímavé. Například tato s kulatými okýnky.


K Lincolnovu památníku je to přes velký park. Je tam spousta lidí. Někteří jen procházejí, jiní hrají nejrůznější hry...


V jednom kuse tu létají helikoptéry. Dneska je to už aspoň pátá.


Jsme skoro u cíle. Od Lincolnova památníku se stáčíme zpět na metro.


Míříme totiž ještě na festival na Adams Morgan. Adams Morgan je název asi dvě míle dlouhé ulice, kde je noční život nejživější z celého Washingtonu. Alkohol se na ulici ale pít nesmí, takže žádné stany s pivem. Ovšem stanů s jídlem, nealkem, nejrůznějšími uměleckými předměty atp. je tu požehnaně. A lidí samozřejmě taky.



A abyste si neřekli, že nikde na fotkách nejsem, tak tady je jedna fotka se mnou.



Krátce z US, týden no. 1

18. září 2012 v 4:44 | Nady |  Z cest
týden 1., pátek
Dostala jsem konečně přístup k e-mailu, který mi tu zřídili. ITák prostě nebyl dříve k sehnání, až to šéfa krapet namíchlo. Ve schránce je úžasných 75 mailů. Napřed tomu nerozumím, ale pak mi dojde, že mi ho zřídili ve chvíli, kdy byl můj pobyt odsouhlasen. Asi třetí mail od konce je upozornění, že mi schránku zablokujou, protože nemám patřičný kurz. Už ho dávno mám :))

Dneska je lab párty u Claudia. Jedeme až na konečnou metra a pak ještě autobusem. Vystupujeme dle instrukcí a zjišťujem, že zastávka je přímo u Claudiovy zahrady. Několik lidí už je tu, na další se čeká. Respektive jen na jeden pár. Mají tu být každou chvíli. Dorazí asi za hodinu a půl, nikoho to nepřekvapuje. Srbové, ti mají prý vždycky dost času.

Gril už je roztopený, nejvyšší čas na něj něco dát. Mám hlad jako vlk. Ještě před jídlem přichází na řadu drink - Pisco sour - ze speciálního a jedinečného chilského alkoholu. Celkem dobrý, dost silný. Hurá na maso! Je k němu spousta zeleniny a dokonce i bramborový salát. Ne úplně klasický, ale moc dobrý. Velmi příjemná změna od mexické kuchyně a mražených jídel :)

Už je po půlnoci, dvě auta si nás rozdělují na metro. Ptají se mě, jestli Twinbrook je ok. Copak já vím, kde to je? Jedu na Medical center... Trochu mě děsí, že tuhle stanici jsem ještě ani neviděla, doufala jsem, že mě vyloží zase na konečné. Je to metro přeci, tam se ztratit nemůžu. Ostatní osazenstvo auta bydlí v okolí Twinbrooku. Stanice vypadá normálně, chvíli studuju, kterým směrem že mám jet. Na vlak čekám 12 minut. Po důkladném studiu linek docházím k názoru, že ať přijede správným směrem cokoli, vždycky dojedu.

Přijíždí vlak. Nemá na sobě očekávanou konečnou. Ani jinou. Je na něm napsáno "Special". Chvíli váhám. Lidí je tam jen pomálu. Nakonec nastupuju, připomínajíc si, že přece může jet jen mým směrem. Naštěstí taky jede.

Ono "Metro" je ve Washingotnu hodně protažené ho okolí. Názvy stanic jsou pak často zároveň názvy městeček. A jede po povrchu, je to opravdu spíše vlak. Pod zem zajíždí před Medical center a stává se z něj zase metro. Rozdíl v rychlosti je poměrně velký.

Zdárně jsem dojela a došla do místa svého dočasného bydliště. Je něco málo po druhé hodině ráno. I další ubyvatelé domu dnes byli na párty, ale jdu suverenně nejpozději. Všichni už spí. Prospím zase půl dne. Ale to je asi jedno, Petr jde v sobotu do práce, nic moc se dít nebude. Na čtvrtou odpoledne jsem domluvená na nákupy.

týden 1., sobota
V poledne si dávám snídani a studuju u ní průvodce. Petr mi přihodil ještě další dva, neoficiální a výlety. Výlety jsou skvělé, ale mají tu chybu, že jsou obvykle aspoň na tři dny či až na týden. Autem se dají zvládnout klidně i za den, ale ztratí veškeré svoje kouzlo. Na kočku. Neoficiání průvodce je trochu staršího data, ale jinak je fajn. Je v něm spousta informací, obvykle uspořádaných několika způsoby, takže se lze snadno orientovat dle oblasti, dle zájmu aj.

Kolem třetí je čas na oběd. Venku se podezřele zatahuje. Asi bude pršet. Nebo bouřka. Bouřky tu obvykle moc dlouho netrvají. Zatahuje se stále více a vítr sílí. To bude slušná bouřka... zrovna mám jít ven. Zvoní telefon. Ven nemusím, mají zpoždění. A protože prší, vyzvednou mě. Bouřka sílí, padají celé vodopády vody. Nakonec trvá skoro hodinu a pak ještě dlouho lehce prší. Kolem je spousta popadaných větví i pár zlomených stromů.

Se značným zpožděním vyrážíme na nákupy. Nutně potřebuju uzavřené boty do labu a ještě jedny kalhoty. Víc nic, ale třeba narazíme na něco zajímavého. Zabere nám asi tři hodiny něco sehnat. Největší problém je s kalhotama. Mají tu úplně jiné velikosti a mně skoro žádná nesedí. Zjevně mají Američanky jiné proporce.

Amerika obrazem I.

12. září 2012 v 4:24 | Nady |  Z cest
Typický dům v oblasti Maplewood

"Malá" místní silnička.

FASEB - sice bez plotu, ale taky byste se tam jen tak nedostali...

Nejbližší místní hřbitov. (Teda chvíli jsem si myslela, že jediný, ale pak jsem jich potkala ještě několik.)

Tři kříže, z bílýho dřeva...

Starý kostelík u hřbitova...

...nebo snad...

...nebo snad místo pro setkání?

Silnice se vlní Bethesdou.

Vandaly mají i tady.

Sem tam lze potkat i velmi zajímavé kousky, třeba tento zahradní nábytek.

Za plotem... tam jsou všechny laborky.

Máme rádi žáby!

Místy vskutku romantická krajinka.

Kostel u křesťanské školy v neděli odpoledne.

Pohoda na loďce.

Raghú.

Výlet k jezeru

8. září 2012 v 18:04 | Nady |  Z cest
Paní domácí má v Západní Virginii chatu. No, spíše "chatu". Dle popisu je to spíše slušný dům o třech podlažích. U jezera. Ukazuje mi kresbu, vypadá to skvěle. Výlet jsme naplánovali na pondělí, kdy je svátek. Pojedeme ještě se dvěmi indickými chlapci.

Vyrážíme brzy ráno, přecejen je to skoro dvě hodiny cesty. Jedeme po dálnici. Pět pruhů v jednom směru. Místa je tu přece habaděj, příroda nepříroda. Mezi směry je obvykle ještě velká mezera, ideálně travnatá. Poměrně slušná ochrana proti proražení svodidel do druhého směru.

Paní domácí navrhuje upravit trasu, abychom aspoň z auta viděli malá městečka. Krásná malá městečka s domy, které něco pamatují. Jedeme i kolem několika bitevních polí s památníky. Bohužel nikde nezastavujeme a tak není možnost fotit. Domy jsou převážně v anglikánském stylu, ale k mému překvapení potkáváme i jednu dřevěnici.
Po hodině a půl přijíždíme na místo určení. Všude je jen les, nevidím žádnou vodu. Tuším zradu. Chata je opravdu spíše dům. Vypadá moc pěkně, ale je na ní znát, že tam dlouho nikdo nebyl. Místy jsou to až archaické kusy nábytku - krásná dřevěná čalouněná křesla, stará americká lednice, stylová koupelna Chata má čtyři ložnice, dvě koupelny, dvě kuchyně. Jak říkám, regulerní barák. Dole je navíc kulečníkový stůl.

Po prvotní prohlídce domu a uložení všech potřebných věci do lednice se jdeme konečně podívat k jezeru. Kus cesty směrem dolů, skrze les. První části se ani moc nedá říkat pěšina, dál už pak ano. Je to vlastně jen kousek, ale jezero je kompletně schované. Už jsme u něj. Koukám jako z jara, krapet zklamaně. Až teď si uvědomuju, že Američani říkají "lake" skoro jakékoli vodní ploše. Tohle je rybník. Krajina taky nevypadá tak krásně, jak se zdála z kresby. Navíc je zataženo, takže fotky nebudou nic extra. Škoda.



Vracíme se zpátky do chaty, na oběd. Máme indickou rýži, kuře skoro tikka, cizrnu (kterou paní domácí zve fazole :)), kuřecí plátek a la gril a zeleninový salát. Hlavně kuře (skoro) tikka je super, chlapci prostě vařit umí. Vše se zapíjí buď cidrem nebo colou.

Po asi hodinové relaxaci po obědě se odebíráme zpět k rybníku, paní domácí pak do postela dát si šlofíka. Je jí neuvěřitelných 85, ale je velice vitánílní a rozhodně byste jí tolik netipli.



Voda se zkusmo zdá být celkem dost chladná, moc se mi do ní nechce. Ale je velmi čistá, je krásně vidět na dno. Je to dáno pravděpodobně tím, že do vody se chodí přes molo, takže dno se nevíří. Chvíli pozorujeme ryby, vážky a pár místních na loďkách. Uday a Raghú si vzali nafukovací lehátka. Odvažuju se do vody. Není zdaleka tak chladná, jak se tváří. Je celkem příjemná. Uday jde taky plavat, Raghú stále vysedává na mole.


Ptám se Raghúa po několikáté, jestli umí plavat. Odpověď žádná. Po hodině se slavnostně přesune do vody, stále na dosah mola. Odtahuju ho na lehátku doprostřed rybníku a plavu na druhý konec. Chvíli tam čekám, jestli se bude aspoň snažit dostat zpátky. Nic. Leží tam jak velryba. Odtahuju ho tedy zpět. Uday to fotí, aby následně mohl všem říkat, že jsem ho zachránila.

V poolu nás všechny přehraje stařičká paní domácí. Zjevně se zde osvědčuje její dlouholetá praxe. Překvapivě ani nejsem největší looser, odpoledne strávená v Centralu se poznají (ačkoli tam jsem byla největší looser a hlavně se tam hrál kulečník).

Drobná procházka po okolí. Opravdu drobná, protože tu není moc kam chodit. Místní komáři se mě stále nemohou nabažit. Doufám, že je to brzo přejde. Paní domácí nám ukazuje pár okolních staveb a hlavně pláž pro domorodce, vysypanou jemným bílým pískem. Ano, stále jsme jen u rybníka.

Sbaleno, vracíme se. Paní domácí se obává provozu. Zatím nic, jen pár aut. Pak z ničeho nic, jako kouzlem, silnice je úplně plná. Čtyři pruhy plné aut, kolona táhnoucí se kam jen se dá dohlédnout. Ale není to jako dopravní zácpa v Evropě. Tyto auta jedou. Možná ne nejrychleji, ale rozhodně to není žádné hlemýždí tempo. Zpět přijedeme jen o půl hodiny později a to jsme v "provozu" jeli skoro hodinu. Padáme na kutě, zítra se jde do práce.

Terénní průzkum

7. září 2012 v 5:33 | Nady |  Z cest
Po snídani jdeme s Ivanou do NIH. Dneska mě čeká velké papírování. Naštěstí to v tom obrovském komplexu nebudu muset hledat sama, mám doprovod. Nakonec se papírování ukazuje jako poměrně rychlé, protože ho díky mému statusu a typu "víza" moc není. Ještě musíme navštívit hlavní paní administrativnici v jiném komplexu.

Jedeme malým kampusovým autobuskem na zastávku, která vypadá nejblíže udané adrese. Ulice je správná, ale nějak nemůžeme najít příslušné číslo. Počkat, vždyť tu žádná budova nemá 8 pater! Nezbyde než se zeptat na recepci nejbližšího baráku, naše číslo tu prostě není. Dozvídáme se, že je na druhé straně silnice. No jistě, vždyť je liché! Tady jsou jen sudá (a ještě jen některá). Přecházíme miniparčík a 6-proudou silnici na druhou stranu. Tam jsou jen dva baráky. Oba vysoké, to vypadá nadějně.

Jeden z nich má naštěstí správné číslo. Jedeme do osmého patra, do příslušné kanceláře. Po zhruba čtvthodince čekání si nás vyzvedne paní z administrativy. U ní vyřizujeme vše potřebné - tady ještě jeden podpis, tady ty kurzy doplnit... Dostávám megasvazek papírů s komentářem: "To nečtěte, jen kdybyste se hodně nudila." Taky dobrý.

Mimochodem - Administrativní práce tu mají rozdělené úplně jinak, než u nás. U nás by člověk musel navštívit aspoň tři lidi, kvůli financím, personální atp. Tady se jeden administrativní pracovník stará o jemu přidělené výzkumné oddělení. Stará se o něj se vším všudy, veškeré papíry, smlouvy, správa grantů, prostě všechno. Jen nevím, co se stane, když ten člověk přestane fungovat... :)

Čekáme na autobusek zpátky. Zastávka je samozřejmě i před jednou z těch dvou budov. Jak jinak. S kručícími žaludky se konečně dostáváme zpět a míříme rovnou na oběd. O obědy se jim tu stará Eurest. Ale mají Eurest bufet. Vypadá to naprosto jinak, než Eurest v Čechách. Výběr je velký, velmi mezinárodní - od sushi, přes pizzu a těstoviny, neodmyslitelný salátový bar, párky na deset způsobů až po mexická jídla. Všechno vypadá poměrně dobře, ke skoro všemu je vždy ještě kopec zeleniny. Ceny nelze srovnávat, ale kampus je údajně celkem drahý. Leč jídlo mají dobré a zbyde mi menší půlka k večeři :))

Zbytek pracovní doby trávím procházením on-line kurzů a získávání certifikátů, u kterých se sice píše, že je nikdy nikdo nebude chtít a jsou jen pro mě, ale paní administrativní pracovnice je požaduje. Žádná velká zábava to není.

Po práci mě berou kolegové do ulic. Ukazují mi nejbližší okolí, naším cílem je malá hospůdka. Jdeme prostě na jedno. V tom počasí, jaké tu panuje, opravdu bodne. Věčně je vedro násobené ještě velmi vysokou vzdušnou vlhkostí. Výběr piv je velký, leč nic moc evropského či aspoň známého. Jen Stella. Navíc tady se netočí pivo pod tlakem CO2, zapoměňte na pěnu apod. Na chuti je to prostě znát. Vybírám lahvové, Budweiser. Dostanu americký, pochopitelně, ale až poté mi dojde, že český jsem ani nemohla čekat. Docela ujde, je dobře vychlazený. Mohlo to být i horší. Bar (Union Jack) je příjemný, poměrně vkusně dekorovaný a má dobré ceny.

Po pivu míříme na nákup. Obchod jménem Safeway je poměrně dobře zásoben, ale skoro vše má snad jen ve velkých baleních - 20 croiassantů, litr šamponu apod. Nakupuju několik svých drobností, které mi chyběly a vyrážíme zpátky. Jedeme busem. Poněvadž ještě nemám chytrou kartičku, musím platit hotově. Autobusy ale nevrací, člověk musí mít přesně nebo platit více.

Padám utahaná do postele, přede mnou je víkend.

Petr toho na sobotu sliboval spoustu. Je ale už devět a on pořád spí. Prý přišel včera hodně pozdě. Vyrážím se dvěma indickými chlapci na nákupy. Jedou nejprve do Safeway, tam už nic nechci. Zkoumám obchod zblízka, objevuju v něm netušená zákoutí. Třeba salátový a polévkový bar. Salátů je několik, se spoustou dalších ingradiencí určených k namíchání. Polévky mají obyčejně dvě až tři.

Poté se přesouváme do nejbližšího velkého nákupního centra - Montgomery mall. V pondělí je svátek, takže určitě budou slevy (zajímavý systém). Nákupní centrum je obrovské. Ani jeden z nás se v něm moc nevyzná, tak jen bloudíme asi hodinu po různých obchodech. Ceny jsou většinou dost šílené, ani 50% sleva nepomůže. A to mi všichni tvrdili, jak je tu levno. Nechápu, nerozumím. Pár věcí bych přecejen potřebovala. Nakonec najdu jeden použitelný obchod. Bohužel většina věcí, které se mi tam líbí, je jen ve velké velikosti - XL a výše. Škoda.

Vzdáváme bezcílné bloudění se snahou najít něco použitelného. Jsou dvě odpoledne a všichni máme solidní hlad. Žrádelní koutek v obchoďáku je slušně nacvakaný, nemá cenu tam čekat ve frontě. Chlapci navrhují indickou restauraci. Je sice celkem daleko, ale Uday, jeden z nich, má auto. Jedeme.

Indická restaurace se jmenuje Minerva a je to restaurace typu "sněz kolik zvládneš, tady je talíř". Voda s ledem zdarma je samozřejmostí, obsluha dolévá kdykoli zahlédne prázdnou sklenici. Na výběr je několik druhů indických jídel, s masem i bez, tři druhy placek, snídaňové pochoutky atp. Jídlo je vynikající. Osobně to asi nepoznám, ale Uday a Raghú říkají, že je čerstvé. Sladké věci nejsou nic moc, po jedné dřívější zkušenosti z indické restaurace jsem ani nic zázračného nečekala. Ale ten zbytek je boží. Miluju indickou kuchyni.

Vracíme se asi v pět odpoledne. Můj pokoj je již volný, můžu se do něj přestěhovat. Je to krásný velký pokoj, s velkou postelí, spoustou šuplíků a velkou skříní. Je jemně dekorovaný květinovým vzorem. Jen v něm není zrovna moc světla - okna jsou jen dvě a velmi malinká. Od stolu je výhled do zahrady.



Petr vstal asi ve tři, pomáhá stěhovat. Večer navrhuje hospodu. Tak patnáct minut před desátou. Přijde mi to dost pozdě, teď je osm. Připravím se, ale nakonec odpadnu. Ještě se asi projevuje posun času. Když ho vidím načančaného odcházet ani moc nelituju. Co já se dvěma Indy, co vypijou sotva dvě piva za celý večer (počítejte tak do tří), a s ním? Spíš to vypadá, že šli na lov...

Ráno v devět spí samozřejmě všichni jak zabití. Před desátou mě čekání na to, jestli někdo vstane, přestává bavit. Vyrážím ven, jen tak na procházku. Paní domácí mi starostlivě připomíná, ať se neztratím. Snad ne. Celý průzkumný okruh má nakonec asi tři hodiny. Navštěvuju i nedaleké Georgetown square, kde je spousta malých obchůdků, velký obchod se značkovýma botama a supermarket. Pak zpátky... A ztrácím se v Maplewoodu.

Chvíli přemýšlím, že budu volat, ať si mě někde vyzvednou. Nakonec to zkouším znovu - zpět k NIH a znovu do Maplewoodu. Jedna ulice jako druhá a já si nezapamatovala všechny jejich názvy. Šťastně dorazím k domu. Jsem splavená jak myš, utahaná a neskutečně hladová. Petr lehce naštvaně čeká v horním obyváku (takže skoro u dveří) a sděluje mi, že jdeme do muzea. Upřímně se mi vůbec nechce. Na muzea je času dost, jsou otevřená pořád. Nejedu s nimi.

Vrací se už za dvě hodiny - v muzeu bylo narváno, takže tam ani nešli. Taky dobrý :) Se Svenjou z Německa, která je tu už měsíc, jdeme ještě jednou na Georgetown square. Chce něco nakoupit. Naprosto mě dostane, když se ptá na cestu. Měla jsem pocit, že ji zná. Nezná, leč já už naštěstí vím kudy. Možná to není nejkratší cesta, ale je velmi jednoduchá.

Na Georgetown square jsme za půl hodinky. Zkoumáme ještě menší, údajně drahý, obchůdek s potravinami. S evropskými potravinami. Mají opravdu všechno, úžasně vybavený obchod. Například obrovský výběr sýrů, které ukrajují z velkých kol. Prostě nádhera. Ceny nejsou nejnižší, ale odpovídají kvalitě. Dá se tu sehnat snad všechno, na co člověk jen pomyslí.

Zpátky se snažíme čekat na bus, ale těžko říct, kdy jede. Jízdní řády jsou sice na většině zastávek, ale tady zrovna chybí. Ono stejně jsou v řádech jen časy pro uzlové body, ostatní si člověk musí tipnout. Nakonec jdeme opět pěšky. Lehce poprchá, respektive spadne sem tam kapka. Ptáci na obloze předvádí nějakou akrobatickou show. Létají ve velkých či menších skupinách tam a zase zpátky. Nejspíše bude bouřka.

První dny v Americe

5. září 2012 v 4:29 | Nady |  Z cest
Obyčejná cesta z letiště a hned 4 pruhy. Vedle, z každé strany vedou ještě dvě stejně široké silnice. Psycho. Takového betonu... Nedokážu si představit, jak obrovská je asi dálnice. Beton, beton a zase beton. Aut jen pár. A všude se něco opravuje nebo aspoň udržuje, oranžová je všude. Přijížníme k drobné zácpě, aut je najednou plno. Do pěti minut je zácpa ta tam a kolem zase jen pár aut. V opačném směru je jich více. Šéf laborky povídá, že jedeme naštěstí brzo, takže provoz zatím není moc velký. Jsou dvě odpoledne místního času.

Proslulý washingtonský výzkumný komplex je celý obehnaný plotem a všude jsou kontroly. Dříve se přes něj dalo volně chodit, ploty a pečlivé kontroly přibyly po 11. září. Koukám na něj zatím jen zpoza plotu, bližší průzkum je naplánovaný na zítra.

Blížíme se k domu, kde budu po ty dva měsíce ubytovaná. Jedná se o jednu z lepších částí Bethesdy, skoro by se dalo říci residenční čtvrť. Jmenuje se to tu poeticky Maplewood a javorů je kolem opravdu hodně. Ulice jsou spíše krátké, ale všechny vypadají velmi podobně. Ideální místo ke ztracení se.

Můj domov pro příští dva měsíce:

Překvapivě, nikdo není doma. Jsou dvě odpoledne, všichni jsou v práci. A paní domu nejspíše na nákupech. Nicméně s tím bylo počítáno, takže klíče máme. Ukazuje se, že ani nebudu bydlet do soboty v obýváku. Dostala jsem postel i skříň, pokoj budeme do soboty sdílet. Pohoda :) Dům je poměrně velký a rozlehlý, má pěknou zahradu. Koupelna je pro většinu nájemníků společná. Jen paní domu a ještě jedna princezna mají vlastní.

Celkově dojem velmi dobrý. Nechávají mě tam, musí zpět do práce. Mám i heslo od internetu, takže všem hned píšu. Prý mám jít spát. Moc se mi nechce. Za to se těším na sprchu, je tu slušně vedro. Koupelna se starším modelem sprchového koutu. Prima. Tři kohoutky, ani jeden označený. Nedá se nic dělat, musím je otestovat. Vodu se mi po delším boji podařilo pustit, ale regulovat teplotu moc ne. Krapet studená sprcha, brr. Co naplat, budu muset zjistit, jak to funguje.

Po zhruba půl hodině přichází paní domácí. Je moc milá, pěkně se s ní povídá. Umí i polsky, překvapivě dobře jí v polštině rozumím. Možná lépe než anglicky... Ta moje angličtina je fakt děs.

Jeden z obyvatel domu je shodou okolností Čech. Sám se nabídl, že mi ve čtvrtek ukáže okolí. Počítala jsem s tím, takže jsem si některé věci, které vydrží tak akorát dva měsíce, s sebou ani nebrala. Starostlivá paní domácí se ptá, kdy že má dorazit. "Za hodinku by tu měl být." Povídáme a povídáme. Po nějaké době zvoní telefon. Petr volá, že bude v práci tak do osmi, do devíti, že se omlouvá. Hm, to je mi platné.

Ptám se paní domácí na obchody. "Tam jezdíme autem." Taky dobrý. Mapu místního okolí samozřejmě nemám... Dostávám sendvič a vynikající polévku. Paní domácí ze mě páčí, co mi má koupit. Nakupuje totiž dvakrát do týdne pro všechny, každý pak jednou za čas vyrovná účet. Jak mám vědět, co chci, když vůbec netuším, co tu mají?! Ukazuje mi, co mají ostatní, navrhuje, připomíná zdravou stravu. Objednávám jogurt, müsli, šunku, sýr, ovoce a zeleninu. Vlastně nemám moc představu, k čemu mi to bude, ale snad to bude ok. Dozvídám se, že tu mají i jiný chleba než tousťák. Mám radost, protože tousťák neopečený je fakt hnus. Akorát to má trochu chybu, že ten evropštější chleba mají za použitelnou cenu jen v neděli...

První obyvatelé domu se trousí z práce. Seznamujeme se. Pak ale každý většinou zaparkuje k sobě do pokoje - zítra se jde zase do práce. Jsem utahaná a do postele se ukládám dříve, než vůbec všichni dorazí.

Ráno vstávám velmi brzo, v pět opravdu ještě nikdo vzhůru není. Za to v Čechách je skoro poledne. V pokoji je slušné vedro, spát se tam prostě už nedá. Usidluju se na zahradě a zjišťuju, že místní komáři mě naprosto zbožňují. Snad je to nebude bavit moc dlouho. Kolem šesté někdo vstává. Někdo, koho jsem ještě neviděla. Milá slečna, která se bude v sobotu stěhovat. Polovinu věcí už má v krabicích v obýváku. Snídá müsli a jahody zalité mlékem. Müsli tady vůbec snídá každý. Včetně paní domácí. Vyfásla jsem taky müsli, svoje potraviny ještě nemám, poněvadž a protože...

Cestování, cestování za prací...

3. září 2012 v 3:58 | Nady |  Z cest
Odbočuju a.. Cože? On je tu ještě vláček? No potěš koště! Naštěstí zrovna jeden přijíždí. Stojí o dobré dvě minuty déle, protože se pořád chce někdo ještě vecpat dovnitř. Jako v metru, však to znáte. Jedeme. Na první zastávce vystupují skoro všichni. Potřebuju až tu druhou. Jedeme, jedeme. Zbývá asi 7 minut do odletu. Halou probíhám, rychle očima hledám příslušné číslo. Ale ne, ještě bezpečnostní prohlídka. Bleskurychle vyskládat a seskládat, pokusit se nic nezapomenout.

Moje brána je samozřejmě na konci. Všichni už jsou vevnitř, čeká se jen na poslední opozdilce. Odlet asi za 3 minutky. Stihla jsem to! Přemítám, kde asi tak nachází můj kufr... Vzhůru do Washingtonu.

Jinak Francouzi jsou pěkní suteréni. Klidně mluví dál francouzky, ačkoli na ně člověk zmateně kouká snažíce se určit, jestli je jen natvrdlý a tohle zprasená angličtina nebo jestli ten člověk opravdu mluví francouzsky. Vůbec žádný stres. Čekala bych, že na letišti, mezinárodním letišti, budou mluvit trochu více anglicky.

Letadlo je ještě větší než do Pekingu. Dvoupatrové, ve spodní části 3+5+3 sedadla. Moc lidí v něm ale není, rozhodně není plné. To je pro mě trochu novinka, protože zatím jsem vždycky letěla naprosto plnými letadly. Sedím u okna, vedle mě dvě místa prázdná. U okna ale těsně za křídlem, takže foťák nemá ani cenu vytahovat. Navíc jsou mraky, moc toho vidět ani nebude. Letadlo je megakolos. Vlastně stále pořádně nechápu, jak se může dostat a udržet ve vzduchu. Úžasné.

Reputaci Air France napravuje skvělé a vydatné jídlo. Přes uličku vedle mě sedí člověk, kterému je jedna porce málo. Vždycky vyžebrá na letušce ještě jednu porci. Mají i dobré pití, víno samozřejmě. Čaj za moc nestojí, to jsem ani nečekala, ale mají do něj mléko. Po šesti hodinách letu dostáváme ještě druhé jídlo, snídani. Po obědě... :)) Klid v poloprázdném letadle ruší jen křičící děti. Co naplat, osm hodin je pro ně opravdu dlouho.

Blížíme se k cílové destinaci. Na New Yorkem letíme už poměrně nízko. Zkoumám mrakodrapy vlevo pod sebou a snažím se najít sochu Svobody. Marně. Ale ty mrakodrapy jsou vidět moc pěkně - pořád jen nízké stavby, jedno či dvou podlažní jako barevné čtverečky a pak najednou velké kvádry mrakodrapů vrásnící povrch. Letadlo jde na přistání. Ve spirále? Do oblouku? Ne, nic takového, pěkně rovně! Můj žaludek se krapet převrací, pro jistotu hledám blicí pytlík. Naštěstí nakonec není potřeba, už jsme na zemi.

Protože jsem seděla v zadní části, procházím skoro celým letadlem. Vypadá jakoby v něm cestovala tlupa opic a ne lidí. Možná jsem právě urazila opice. Opravuju - stádo prasat. Něco otřesného...

Vystupuju z letadla, z brány rovnou do transferového autobusku. Ten mají ve Washingtonu vskutku speciální, vypadá jako mostní pilíř převrácený vzhůru nohama. Autobusek nás vyložil u hlavní haly, před námi se rýsují imigrační přepážky. Papíry už mám připravené. Žaludek se po přistání ještě úplně nesrovnal, asi jsem krapet bělejší než normálně. Kontrolují tu (optickými prvky) ještě zdravotní stav? Snad ne.

Imigračních přepážek je otevřená celá řada, oproti předpokladu to jde velmi rychle. Asi za 10 minut jsem na řadě. Úředník si pečlivě prohlíží všechny mé papíry, pak se ptá, co tu budu dělat. Povídám... Úředník na mě kouká, pak zase do papíru. "No ale slečno, ESTA je sice pěkná věc, ano, pro dobrovolníky, ale tak na týden dva. Ne na dva měsice." V žilách mi tuhne krev. První, co mě napadá je, že mě vrátí zpátky do ČR. "Pročetla jsem všechny podklady k ESTĚ a píšete tam, že je použitelná na pracovní cestu až na tři měsíce a také pro vědce a dobrovolníky. Ve zvacím dopise se navíc píše, že potřebuju razítko WB, což je vízum B-0/B-1..." "No to sice ano, ale. Ptala jste se na ambasádě? Ověřila jste si to?" Ne. Vůbec mě to nenapadlo, abych pravdu řekla... Pak se ptá, co dělám v ČR. Když se dozví, že taky v laborce, zdá se být klidnější. Otisky, fotka. "Takže je to v pořádku?" "Ano, ale PŘÍŠTĚ ..." Mrskne do pasu příslušné razítko. Uff.

Vzhůru k zavazadlům. Zdalipak je tu můj kufr? Nebo zůstal ve Francii? Stojím tam dobrých deset minut, ale nakonec se k mému překvapení ukáže. Vůbec bych se nedivila, kdyby nedorazil. Aspoň něco je bez problémů :) Celní kontrolu míjím, netřeba nic clít. Vcházím do příletové haly. Už cestou v letadle jsem přemýšlela, jak vlastně poznám šéfa místní laborky, který mě má vyzvednout. Zapomněla jsem se totiž na netu podívat na fotku a nemám na něj kromě e-mailu žádné spojení. V nouzi asi budu muset napsat své šéfce, jestli by mě s ním spojila. Snad bude mít ceduli se jménem.

V hale je o dost více světla než v koridorech. Skoro nic nevidím, mžourám do toho světla. Támhle stojí někdo s cedulí. Nápis vůbec nevidím, snažím se zaostřit. Á, výborně, moje jméno. Věk a vzhled člověka držícího ceduli přibližně odpovídá tomu, jak by mohl šéf místní laborky vypadat. Jdu k němu. Je velmi milý :) Taky mě nepoznal, prý mám na fotce v životopisu tmavší vlasy. A nemám tam brýle, to je fakt.

Nasadáme do auta a jedeme k místu ubytování.

Vzhůru na cestu

2. září 2012 v 7:00 | Nady |  Z cest
Poslední zprávy den před odletem. Prý dostanu pokoj až v sobotu. No co, pár dní na gauči zvládnu, to není zas tak hrozné. Sbalit a frčím. Co si mám vlastně sbalit? Hm... Koukám do počasí, které je milosrdně ve °C. Pořád teplo, minimálně přes dvacet. Přehodnocuju teda sbalené věci a měním je za méně teplé a více otevřené.

Snad mám všechno.

V pět ráno budíček. V půl šesté jedeme na letiště, všechno podle plánu. Na letišti zjišťuju, že jsem opět zvrtala čas odletu, tentokrát ale jen o 40 minut. Ano, letí to o 40 minut dříve, než jsem si myslela. (Ne, taky nevím, proč jsem se do toho papíru nepodívala večer.) To by nebylo zas tak strašné, ale. Znamená to, že letadlo letí už za hodinu (nikoli skoro dvě). Pořád ještě není problém. Problém je až ta megafronta. Opravdu mega, děsivá. Na terminálu pro self check-in mi jde odbavit jen půlka letu. Pro jistotu to ještě ukazuje, že se vracím hned ten den zpátky :)) To tak leda můj kufr, až ho chudáka někde zapomenou.

Stojíme ve frontě a napjatě čekáme, jak rychle se bude hýbat. Celkem to jde, ale moc rychlé to není. Odlet za půl hodiny. Stále stojíme ve frontě. Odlet za 15 minut. Konečně přepážka. "Odbavíte mi to až do cíle?" "Podívám se, chvilku strpení. ... Ano, odbavíme, máte to tu." Uff. Nebude se konat žádné zběsilé hledání zavazadla a další check-in na přestupu. Aspoň něco.

Rychlé loučení, na víc není čas. Probíhám bezpečnostní kontrolou a terminálem až k odletové bráně. No dobře, jen rychle jdu. Stejně budeme muset čekat ještě na ty, co byli ve frontě za mnou. Nakonec je zpoždění na odletu jen asi 10 minut a to ještě z důvodu provozu na obloze.

ČSA se tradičně moc nevytáhly, dostávám jen sušenky a čaj. Nic moc snídaně teda. Ale personál je tentokrát velmi milý. Sem tam turbulence, jinak v pohodě. Přilétáme jen 10 minut po plánovaném příletu. Jenže.. Kdo už letěl ví, že přílet je obvykle počítán tak, aby to odpovídalo času, kdy se cestující dostanou z letadla. To může ještě trvat. A taky trvá a trvá. Výsledné zpoždění je 30 minut. Zaplať pánbů, že nemusím pro ten kufr.

Záhy zjišťuju, proč se toho tolik nepěkného povídá o De Gaullově letišti. Děs běs. Pokud můžete, vřele doporučuju volit přestupní letiště kdekoli jinde, jen ne v Paříži. Ukazuju se, že nehledat kufr není žádná výhoda, protože kufry jsou hned za výstupem a musí se přes ně. Musí se skoro ven. A dlouhá cesta k jiné části terminálu, blbě značená a vůbec. Skoro to vypadá, že na check-in musím, protože to jinudy nejde. Jde. Tak fajn.

Fronta jako blázen. 45 minut do odletu. Celníci jsou pohodáři, čtyři přepážky z 10 přece musí stačit. Pomalu postupuji dopředu. Opravdu pomalu, minuty letí. Zhruba v polovině fronty se dávám do řeči s paní vedle mě a ještě s jinými. "Ano, tohle je tu klasika." Ověřuju si svoje podezřejí, že k odletové bráně to mám ještě pěknou štreku. Blížím se k celním přepážkám. 15 minut do odletu. Začínám malinko panikařit, ale utěšuju se, že už jsem "ohlášená", takže by mi neměli uletět. Ačkoli o tom upřímně pochybuju.

Stáž a jak na ni pro pokročilé

1. září 2012 v 21:41 | Nady |  Z cest
Čekám týden, dva. Na víkend plánuju návštěvu doma. Dva dny před tím volá táta, že tam mám dopis. Paráda, mám to pěkně načasované. Dopis je z partnerské země. Překvapivě je podepsaný dva dny po požádání o původní termín a odeslaný do týdne poté. Nechápu, proč mi nedali vědět, že je to ok. V dopise jsou nějaké instrukce, požadavky, zvací dopis atp. Celkem 4 papíry. Vypadá to, že všechno bude v pořádku :) Je 5 týdnů před odjezdem.

měsíc před odjezdem:
Nejvyšší čas požádat o vízum. Teda jen o povolení ke vstupu, vízová povinnost už není. Alespoň by se na mě neměla vztahovat. Jestli umím dobře číst. Snad.
Stále ale nevím ubytování. Každým dnem už by mělo být jasné.

o týden později:
Konečně vím ubytování a můžu zažádat o povolení ke vstupu. Ukazuje se, že ubytování nebylo nutné znát hned. Stačí doplnit později. (To jste to nemohli napsat rovnou?!). Čas na vyřízení 72 hodin. ... Vyřízeno za 24 hodin, po vysvětlení jednoho značného nedorozumění ohledně práce - přece tam chci pracovat, ne? Ty zaškrtávátka jsou pěkně pitomě formulaná!
Vstup povolen. Fajn :) Můžu jet v klidu ještě na dovolenou, na hory. Snad.

dva týdny před odjezdem:
Návrat z dovolené. Nikdo mě na emilu nesháněl. Divné.
Jdu všechny příslušné obepsat. Dozvídám se ještě změnu ubytování. OK, opravíme, změníme, no problem. Nahlásila jsem detaily příletu a dozvídám se, že ani nebudu muset bloudit z letiště. Vyzvednou si mě. Brzký ranní odlet má aspoň nějaké výhody :) Dostala jsem ještě nějaké další kontakty na spolupracovníky. Asi bych jim měla napsat...

Už vím, proč mám tak divně posunutá ta data stáže. Mají tam prázdniny. Damn. To se nemohl někdo zmínit? Jo, reálie anglicky mluvících zemí nikdy nebyly moje hobby. Nehledě na to, že jsem procházela angličtinu takovým stylem, který snad ani nedovoloval se k nim pořádně dostat. Ty německé bych možná ještě dohromady dala.

týden před odjezdem:
Nervozita roste. Plácám se v tom jak velryba na mělčině. Vůbec nemám tušení, jestli mám v pořádku všechny potřebné papíry, školení, povolení... Ať žije byrokracie. Velká neznámá také stále panuje okolo ubytování. Místo je sice jisté, ale žádné další informace nemám. Jediná informovaná spojka je na dovolené mimo internet. V práci sice net bude, ale dle všech školení a nařízení je lépe tam nic soukromého ani neotevírat. No co, kdyžtak budu chodit psát blogy do mekáče :))

čtyři dny před odjezdem
Vedoucí partnerského labu mi posílá pár dalších kontaktů. Jeden je na Čecha bydlícího ve stejném baráku. Konečně se dozvím všechno, co jsem ještě nevěděla. Druhý na budoucí kolegyni z labu. Všechno vypadá dobře.

Jenom je otázka, proč se všichni skoro křižujou, když se zmíním, že letím přes Paříž...

Připadám si o deset let mladší. Zmatená, nevědoucí, vyděšená a nervózní. Ať už to mám z krku. Cesta do Číny byla oproti tomuhle těžká pohoda. Jenže taky byla jen na deset dní...

Stáž a jak na ni

1. září 2012 v 21:32 | Nady |  Z cest
Zařizování stáže je běh na dlouhou trať. Zvláště do některých zemí.

Napřed si na to musíte sehnat peníze. O peníze se obvykle žádá na podzim nebo v zimě, výsledek je pak na přelomu dubna a května. Slušná čekací doba, řekla bych. Leč s tím se nedá nic dělat, prostě je to tak.

Do konce roku, přesněji do konce listopadu pak musí být všechny finance vyčerpány a vyúčtovány. Do daného okna vsuňte dvouměsíční stáž. Spousta prostoru, že? Zahrňte podmínku čtyř měsíců na vyřízení na navštěvované straně. Že už žádné stupně volnosti nezbyly? Aspoň to bude v rozhodování jednodušší :)

Peníze schváleny. Zažádáte o stáž na partnerské straně (předem dohodnuto, projednáno, odsouhlaseno šéfy laborek). Čekáte. Týden, dva, tři. Stále čekáte. Nechcete je totiž prudit hned zkraje. Po měsíci a půl už vámrupnou nervy a píšete znovu. Přijde pohodová odpověď: "Asi mají moc práce (myšleno administrativní pracovníci), tak to ještě nevyřídili. Pošoupnu to, až se vrátím ze zahraničí." Ok. Aspoň něco. Očekávám další dlouhosáhlé čekání. Překvapivě už za týden je stáž "předschválena".

Začíná papírování. Potvrzení přidělených financí. Ale to se nevydává. Volám na příslušné oddělení: "Tak si to pošlete, uděláme výjimku." Posílám. Dostanu po emailu zprda, že oni to normálně nedělají. Neřeknou kdo, jestli vůbec. Po třetím emailu mám chuť jim ten papír nacpat někam. Píše paní z fakulty. Taky kvůli mně dostala kartáč. Mám se stavit za ní, vystaví mi potřebný papír. Nevím, že to nemohli říct rovnou.
Papír vystaven. Skočte si s tím za vedoucím katedry pro podpis, děkan má stejně dovolenou. Cestou se stavím za naší milou paní sekretářkou. Vedoucí katedry nechápavě kouká, co to je za lejstra zase, ale po přečtení podepíše.

Je to dobré. Termín mi už třikrát potvrdili. Sice ještě nemám zvací dopis, ale termín se značně krátí. Musím koupit letenku než bude nechutně drahá. Termín jsem volila tak, abych se vyhla pátečním a víkendovým letům, které jsou dražší. Předvyřídím potřebné papíry a jdu na to. Ve StudentAgency čekám jako pako. Hodinu a půl ve vedru na padnutí. Za přepážkama se slečny a pánové (i paní) nepřetrhnout. Slavnostně koupím letenku a šťastně si to tráduju domů.

Že jsem se musela za 10 minut vracet, protože mi slečna zorala jméno, je jen kosmetický detail.

Týden po koupi letenky píše partnerská strana, že vše je vyřízeno, ale administrativa požaduje posunutí termínu. Na později? Ne, na dříve. O 14 dní. Panika, totální panika. Moje letenka je samozřejmě fixní. Záchvěv naděje - možná ještě není zaplacená, faktury přece chvíli trvají. Ověřuji. Bohužel zaplacena je, právě včera. Co se dá dělat. Ověřuju všechny možnosti změn, storna atp. Lze jen storno a to vrátí jen asi 15% ceny. Skvěle. Píšu partnerské straně, že posun není možný. "Dobře, tak napište odůvodnění, třeba to vezmou." Píšu. A čekám...