Motto: "Člověka limituje jen jeho fantazie."

Terénní průzkum

7. září 2012 v 5:33 | Nady |  Z cest
Po snídani jdeme s Ivanou do NIH. Dneska mě čeká velké papírování. Naštěstí to v tom obrovském komplexu nebudu muset hledat sama, mám doprovod. Nakonec se papírování ukazuje jako poměrně rychlé, protože ho díky mému statusu a typu "víza" moc není. Ještě musíme navštívit hlavní paní administrativnici v jiném komplexu.

Jedeme malým kampusovým autobuskem na zastávku, která vypadá nejblíže udané adrese. Ulice je správná, ale nějak nemůžeme najít příslušné číslo. Počkat, vždyť tu žádná budova nemá 8 pater! Nezbyde než se zeptat na recepci nejbližšího baráku, naše číslo tu prostě není. Dozvídáme se, že je na druhé straně silnice. No jistě, vždyť je liché! Tady jsou jen sudá (a ještě jen některá). Přecházíme miniparčík a 6-proudou silnici na druhou stranu. Tam jsou jen dva baráky. Oba vysoké, to vypadá nadějně.

Jeden z nich má naštěstí správné číslo. Jedeme do osmého patra, do příslušné kanceláře. Po zhruba čtvthodince čekání si nás vyzvedne paní z administrativy. U ní vyřizujeme vše potřebné - tady ještě jeden podpis, tady ty kurzy doplnit... Dostávám megasvazek papírů s komentářem: "To nečtěte, jen kdybyste se hodně nudila." Taky dobrý.

Mimochodem - Administrativní práce tu mají rozdělené úplně jinak, než u nás. U nás by člověk musel navštívit aspoň tři lidi, kvůli financím, personální atp. Tady se jeden administrativní pracovník stará o jemu přidělené výzkumné oddělení. Stará se o něj se vším všudy, veškeré papíry, smlouvy, správa grantů, prostě všechno. Jen nevím, co se stane, když ten člověk přestane fungovat... :)

Čekáme na autobusek zpátky. Zastávka je samozřejmě i před jednou z těch dvou budov. Jak jinak. S kručícími žaludky se konečně dostáváme zpět a míříme rovnou na oběd. O obědy se jim tu stará Eurest. Ale mají Eurest bufet. Vypadá to naprosto jinak, než Eurest v Čechách. Výběr je velký, velmi mezinárodní - od sushi, přes pizzu a těstoviny, neodmyslitelný salátový bar, párky na deset způsobů až po mexická jídla. Všechno vypadá poměrně dobře, ke skoro všemu je vždy ještě kopec zeleniny. Ceny nelze srovnávat, ale kampus je údajně celkem drahý. Leč jídlo mají dobré a zbyde mi menší půlka k večeři :))

Zbytek pracovní doby trávím procházením on-line kurzů a získávání certifikátů, u kterých se sice píše, že je nikdy nikdo nebude chtít a jsou jen pro mě, ale paní administrativní pracovnice je požaduje. Žádná velká zábava to není.

Po práci mě berou kolegové do ulic. Ukazují mi nejbližší okolí, naším cílem je malá hospůdka. Jdeme prostě na jedno. V tom počasí, jaké tu panuje, opravdu bodne. Věčně je vedro násobené ještě velmi vysokou vzdušnou vlhkostí. Výběr piv je velký, leč nic moc evropského či aspoň známého. Jen Stella. Navíc tady se netočí pivo pod tlakem CO2, zapoměňte na pěnu apod. Na chuti je to prostě znát. Vybírám lahvové, Budweiser. Dostanu americký, pochopitelně, ale až poté mi dojde, že český jsem ani nemohla čekat. Docela ujde, je dobře vychlazený. Mohlo to být i horší. Bar (Union Jack) je příjemný, poměrně vkusně dekorovaný a má dobré ceny.

Po pivu míříme na nákup. Obchod jménem Safeway je poměrně dobře zásoben, ale skoro vše má snad jen ve velkých baleních - 20 croiassantů, litr šamponu apod. Nakupuju několik svých drobností, které mi chyběly a vyrážíme zpátky. Jedeme busem. Poněvadž ještě nemám chytrou kartičku, musím platit hotově. Autobusy ale nevrací, člověk musí mít přesně nebo platit více.

Padám utahaná do postele, přede mnou je víkend.

Petr toho na sobotu sliboval spoustu. Je ale už devět a on pořád spí. Prý přišel včera hodně pozdě. Vyrážím se dvěma indickými chlapci na nákupy. Jedou nejprve do Safeway, tam už nic nechci. Zkoumám obchod zblízka, objevuju v něm netušená zákoutí. Třeba salátový a polévkový bar. Salátů je několik, se spoustou dalších ingradiencí určených k namíchání. Polévky mají obyčejně dvě až tři.

Poté se přesouváme do nejbližšího velkého nákupního centra - Montgomery mall. V pondělí je svátek, takže určitě budou slevy (zajímavý systém). Nákupní centrum je obrovské. Ani jeden z nás se v něm moc nevyzná, tak jen bloudíme asi hodinu po různých obchodech. Ceny jsou většinou dost šílené, ani 50% sleva nepomůže. A to mi všichni tvrdili, jak je tu levno. Nechápu, nerozumím. Pár věcí bych přecejen potřebovala. Nakonec najdu jeden použitelný obchod. Bohužel většina věcí, které se mi tam líbí, je jen ve velké velikosti - XL a výše. Škoda.

Vzdáváme bezcílné bloudění se snahou najít něco použitelného. Jsou dvě odpoledne a všichni máme solidní hlad. Žrádelní koutek v obchoďáku je slušně nacvakaný, nemá cenu tam čekat ve frontě. Chlapci navrhují indickou restauraci. Je sice celkem daleko, ale Uday, jeden z nich, má auto. Jedeme.

Indická restaurace se jmenuje Minerva a je to restaurace typu "sněz kolik zvládneš, tady je talíř". Voda s ledem zdarma je samozřejmostí, obsluha dolévá kdykoli zahlédne prázdnou sklenici. Na výběr je několik druhů indických jídel, s masem i bez, tři druhy placek, snídaňové pochoutky atp. Jídlo je vynikající. Osobně to asi nepoznám, ale Uday a Raghú říkají, že je čerstvé. Sladké věci nejsou nic moc, po jedné dřívější zkušenosti z indické restaurace jsem ani nic zázračného nečekala. Ale ten zbytek je boží. Miluju indickou kuchyni.

Vracíme se asi v pět odpoledne. Můj pokoj je již volný, můžu se do něj přestěhovat. Je to krásný velký pokoj, s velkou postelí, spoustou šuplíků a velkou skříní. Je jemně dekorovaný květinovým vzorem. Jen v něm není zrovna moc světla - okna jsou jen dvě a velmi malinká. Od stolu je výhled do zahrady.



Petr vstal asi ve tři, pomáhá stěhovat. Večer navrhuje hospodu. Tak patnáct minut před desátou. Přijde mi to dost pozdě, teď je osm. Připravím se, ale nakonec odpadnu. Ještě se asi projevuje posun času. Když ho vidím načančaného odcházet ani moc nelituju. Co já se dvěma Indy, co vypijou sotva dvě piva za celý večer (počítejte tak do tří), a s ním? Spíš to vypadá, že šli na lov...

Ráno v devět spí samozřejmě všichni jak zabití. Před desátou mě čekání na to, jestli někdo vstane, přestává bavit. Vyrážím ven, jen tak na procházku. Paní domácí mi starostlivě připomíná, ať se neztratím. Snad ne. Celý průzkumný okruh má nakonec asi tři hodiny. Navštěvuju i nedaleké Georgetown square, kde je spousta malých obchůdků, velký obchod se značkovýma botama a supermarket. Pak zpátky... A ztrácím se v Maplewoodu.

Chvíli přemýšlím, že budu volat, ať si mě někde vyzvednou. Nakonec to zkouším znovu - zpět k NIH a znovu do Maplewoodu. Jedna ulice jako druhá a já si nezapamatovala všechny jejich názvy. Šťastně dorazím k domu. Jsem splavená jak myš, utahaná a neskutečně hladová. Petr lehce naštvaně čeká v horním obyváku (takže skoro u dveří) a sděluje mi, že jdeme do muzea. Upřímně se mi vůbec nechce. Na muzea je času dost, jsou otevřená pořád. Nejedu s nimi.

Vrací se už za dvě hodiny - v muzeu bylo narváno, takže tam ani nešli. Taky dobrý :) Se Svenjou z Německa, která je tu už měsíc, jdeme ještě jednou na Georgetown square. Chce něco nakoupit. Naprosto mě dostane, když se ptá na cestu. Měla jsem pocit, že ji zná. Nezná, leč já už naštěstí vím kudy. Možná to není nejkratší cesta, ale je velmi jednoduchá.

Na Georgetown square jsme za půl hodinky. Zkoumáme ještě menší, údajně drahý, obchůdek s potravinami. S evropskými potravinami. Mají opravdu všechno, úžasně vybavený obchod. Například obrovský výběr sýrů, které ukrajují z velkých kol. Prostě nádhera. Ceny nejsou nejnižší, ale odpovídají kvalitě. Dá se tu sehnat snad všechno, na co člověk jen pomyslí.

Zpátky se snažíme čekat na bus, ale těžko říct, kdy jede. Jízdní řády jsou sice na většině zastávek, ale tady zrovna chybí. Ono stejně jsou v řádech jen časy pro uzlové body, ostatní si člověk musí tipnout. Nakonec jdeme opět pěšky. Lehce poprchá, respektive spadne sem tam kapka. Ptáci na obloze předvádí nějakou akrobatickou show. Létají ve velkých či menších skupinách tam a zase zpátky. Nejspíše bude bouřka.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama