Motto: "Člověka limituje jen jeho fantazie."

Vzhůru na cestu

2. září 2012 v 7:00 | Nady |  Z cest
Poslední zprávy den před odletem. Prý dostanu pokoj až v sobotu. No co, pár dní na gauči zvládnu, to není zas tak hrozné. Sbalit a frčím. Co si mám vlastně sbalit? Hm... Koukám do počasí, které je milosrdně ve °C. Pořád teplo, minimálně přes dvacet. Přehodnocuju teda sbalené věci a měním je za méně teplé a více otevřené.

Snad mám všechno.

V pět ráno budíček. V půl šesté jedeme na letiště, všechno podle plánu. Na letišti zjišťuju, že jsem opět zvrtala čas odletu, tentokrát ale jen o 40 minut. Ano, letí to o 40 minut dříve, než jsem si myslela. (Ne, taky nevím, proč jsem se do toho papíru nepodívala večer.) To by nebylo zas tak strašné, ale. Znamená to, že letadlo letí už za hodinu (nikoli skoro dvě). Pořád ještě není problém. Problém je až ta megafronta. Opravdu mega, děsivá. Na terminálu pro self check-in mi jde odbavit jen půlka letu. Pro jistotu to ještě ukazuje, že se vracím hned ten den zpátky :)) To tak leda můj kufr, až ho chudáka někde zapomenou.

Stojíme ve frontě a napjatě čekáme, jak rychle se bude hýbat. Celkem to jde, ale moc rychlé to není. Odlet za půl hodiny. Stále stojíme ve frontě. Odlet za 15 minut. Konečně přepážka. "Odbavíte mi to až do cíle?" "Podívám se, chvilku strpení. ... Ano, odbavíme, máte to tu." Uff. Nebude se konat žádné zběsilé hledání zavazadla a další check-in na přestupu. Aspoň něco.

Rychlé loučení, na víc není čas. Probíhám bezpečnostní kontrolou a terminálem až k odletové bráně. No dobře, jen rychle jdu. Stejně budeme muset čekat ještě na ty, co byli ve frontě za mnou. Nakonec je zpoždění na odletu jen asi 10 minut a to ještě z důvodu provozu na obloze.

ČSA se tradičně moc nevytáhly, dostávám jen sušenky a čaj. Nic moc snídaně teda. Ale personál je tentokrát velmi milý. Sem tam turbulence, jinak v pohodě. Přilétáme jen 10 minut po plánovaném příletu. Jenže.. Kdo už letěl ví, že přílet je obvykle počítán tak, aby to odpovídalo času, kdy se cestující dostanou z letadla. To může ještě trvat. A taky trvá a trvá. Výsledné zpoždění je 30 minut. Zaplať pánbů, že nemusím pro ten kufr.

Záhy zjišťuju, proč se toho tolik nepěkného povídá o De Gaullově letišti. Děs běs. Pokud můžete, vřele doporučuju volit přestupní letiště kdekoli jinde, jen ne v Paříži. Ukazuju se, že nehledat kufr není žádná výhoda, protože kufry jsou hned za výstupem a musí se přes ně. Musí se skoro ven. A dlouhá cesta k jiné části terminálu, blbě značená a vůbec. Skoro to vypadá, že na check-in musím, protože to jinudy nejde. Jde. Tak fajn.

Fronta jako blázen. 45 minut do odletu. Celníci jsou pohodáři, čtyři přepážky z 10 přece musí stačit. Pomalu postupuji dopředu. Opravdu pomalu, minuty letí. Zhruba v polovině fronty se dávám do řeči s paní vedle mě a ještě s jinými. "Ano, tohle je tu klasika." Ověřuju si svoje podezřejí, že k odletové bráně to mám ještě pěknou štreku. Blížím se k celním přepážkám. 15 minut do odletu. Začínám malinko panikařit, ale utěšuju se, že už jsem "ohlášená", takže by mi neměli uletět. Ačkoli o tom upřímně pochybuju.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama